Zbraně a bojovníci, něco z historie

 

Něco o mečích


Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Meč byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku začal být vytlačován palnými zbraněmi.
Vyrábí se z kovů a jejich slitin. Meč byl mnoho set let považován za prestižní zbraň, jejíž vlastnictví bylo v mnoha ohledech považováno za výsadu. Meč se typicky skládá ze dvou částí - čepele a jílce.
Čepel je zpravidla zakončena hrotem (někdy zakulaceným), má velké rozpětí délky i šířky a zpravidla nebývá nijak zdobena. U evropských mečů má zpravidla charakteristický tvar a podélně jí prochází jeden nebo více "žlábků". O tomto "žlábku" se často tvrdí, že měl lépe odvádět krev což je ale novodobý mýtus. Tento žlábek sloužil ke zpevnění čepele v ohybu a k jejímu odlehčení, mečíř jej koval aby pomocí něj čepel rozšířil do požadovaného tvaru. V pozdějších staletích (zhruba od 15. století) se začaly objevovat čepele s šestiúhelníkovým průřezem bez "žlábku". Čepel bývala ve všech kulturách vyráběna z nejkvalitnější ocele a byla velmi nákladná, ačkoliv zejména v Evropě existovaly i sice o něco méně kvalitní, avšak levnější meče pro hromadnější použití (např. běžné vojsko). Pro lepší meče se používala čepel vyráběná pouze v několika střediscích. Mečíři si své umění předávali z generace na generaci a své technologie tajili před konkurencí. Povolání mečíře bylo velmi ceněné.
Jílec se skládá zpravidla z křížové záštity (u některých mečů nemusí být), rukojeti a hlavice (u některých mečů nemusí být). Všechny části jílce bývaly často nákladně zdobeny. Rozpětí jejich velikosti je také značné, běžně se používaly jílce od velikosti 15 centimetrů až do jílců přesahující metr. Křížová záštita tvoří předěl mezi čepelí a rukojetí. Původně se jednalo o krátký, rovný prut. Později došlo k většímu propracování, jak z hlediska funkce, tak i z hlediska zdobení. Záštita se během vývoje na koncích ohnula směrem ke hlavici rukojeti a vytvořila tak zvanou protizáštitu. Záštita znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním. Rukojeť je místo za záštitou, určené k držení meče, rukojeti bývaly často hodně a draze zdobeny, na jejich výrobu se používaly různé materiály. Hlavice je zakončení jílce, bývala také zdobena a její primární funkce je vyvažovací.

 

Historický vývoj


Bronzové meče
Vývoj meče byl ovlivňován hlavně pokrokem lidstva v technologiích. Vývoj technologie na zpracování kovu, má svůj počátek v Mezopotámii, v období 3500-3000 před Kristem. Tyto zbraně tvarově vycházely z pazourkové dýky. Nejprve se začaly objevovat měděné zbraně, které meč sice připomínaly, ale stále ještě byly pouze dýkou. Prvním z kovů, které lidstvo začalo využívat k výrobě mečů byl bronz. Objev bronzu s jeho možnostmi odlévání a metalurgickými možnostmi zkvalitnění kovu při použití různých poměrů příměsí znamenal, že se poprvé v historii daly zhotovit silné čepele o délce při kterých je možno zbraň považovat za meč. Tyto první meče lze považovat za převážně bodnou zbraň a jako takové byly i koncipovány. Typická je pro ně listová čepel a velmi malý jílec. Tvar těchto mečů se pak postupně měnil, jak se do nich vkládal centrální pás kvůli zvýšení kompaktnosti při bodání.
Za zajímavé lze považovat meče nalezené na řeckém území, které měly oboustranně broušenou čepel (jejich rozměry se pohybovaly mezi 60 a 90 centimetry). Tyto meče se objevily na přelomu třetího a druhého tisíciletí před Kristem. Jejich výrobci byly patrně nájezdníci z jižního Ruska, kteří se usadili na řeckém území. Tento typ meč byl pravděpodobně vyvinut, protože tyto nájezdníci přišli s novou bojovou taktikou, která vyžadovala nejen bodání, ale i sekání.
Bronzové meče byly pravděpodobně drahé a byla s nimi spojena celá řada problémů, přesto v této době patřily k velmi silným zbraním.
Výroba zbraní tohoto typu byla velmi obtížná, hlavním problémem bylo připojení trnu (část zadního konce čepele, která prochází rukojetí) k prstenci rukojeti.
Konstrukce bronzových mečů
Původní měděné dýky měly zadní část čepele vloženou do rukojeti a spojenu několika malými nýty. U těchto zbraní nedocházelo k velkému pnutí, neboť sloužily pouze k bodání.
Meč má všestrannější použití, to však vede k výrazně komplikovanější konstrukci. Tento problém spočívá ve faktu, že s takovýmto mečem lze dělat více pohybů a původní řešení je nedostačující. To vedlo k dalším úpravám, které nakonec dospěly k tomu, že se v trnu vytvořila speciální drážka, do které se zasadil horní konec čepele (rameno), obě části držely pohromadě pomocí silnějších nýtů. Dalším řešením bylo odlévat čepel společně s trnem. Toto řešení mělo několik nevýhod, největší nevýhodou bylo, že bylo nutno vytvořit dřevěné či kostěné držadlo rukojeti. Takové řešení se většinou ukázalo jako nestabilní a držadlo rukojeti se často uvolňovalo. Ideálním řešením by bylo odlévat celou zbraň z jednoho kusu, ale takové odlévání přesahovalo tehdejší technologické metody.
Doba železná
V Halštatu se začalo využívat železo, a přestože bylo velmi drahé a vzácné začalo se při výrobě mečů využívat velmi rychle. Z počátku byly kvalitní bronzové meče kvalitnější než železné, ale s rozvojem kovářství se brzy prosadily výhody železa. V přechodovém období se běžně objevují železné čepele s bronzovými jílci, z toho lze usoudit, že oba typy mečů byly nějakou dobu používány společně. Rozdílnost mezi litím a kováním si vynutila řadu změn v konstrukci mečů.
S větším využitím železa přišli Chetité, ale ty ho ještě nedokázali promítnout do výroby mečů. Po roce 1200 př. Kr. začaly železné meče systematicky využívat Asyřané. Pro Asyřany bylo velkou výhodou, že se v tuto dobu objevila řada nalezišť železa a tak mohli vyzbrojit značný počet bojovníků relativně levně. Jejich vojenské úspěchy vedly k většímu rozšíření železných mečů.
K největšímu rozvoji ve výrobě mečů došlo mezi 9. a 6. stoletím př. Kr.. Začaly se objevovat meče s délkou přesahující jeden metr. Pravděpodobně touto dobou pronikl meč i do umění a symboliky. V tomto období byly nalezeny základní techniky výroby mečů. Je třeba si uvědomit, že tehdejší ocel byla měkká a meče neměly potřebnou pevnost, dále je třeba zdůraznit, že se často měnil tvar, proporce a vyváženost meče, čímž se sice meče zdokonalovaly, ale znalosti o problémech byly objevovány lokálně. Větší část nálezů mečů z tohoto období pochází z hrobů.
Keltské a germánské meče
V době laténské zdokonalili Keltové kovářské techniky a proběhla u nich první dělba práce v hutnictví. To jim umožnilo zvýšit jejich produkci a stát se tak, co se výroby mečů týče, supervelmocí. Tyto zbraně byly sice relativně kvalitní, jejich nevýhodou byla značná měkkost, tyto meče se v boji ohýbaly, proto je bylo nutno rovnat, toho využívali Římané. Druhou výraznou nevýhodou bylo, že se po opakovaných úderech nekvalitně přinýtované rukojeti uvolňovaly a na trnu protáčely. Délka keltských mečů se pohybovala v rozmezí 70 a 90 centimetrů. Zajímavostí je, že v tomto období se objevily první výrobní značky, které pravděpodobně nejen sloužily k identifikaci kmene, kterému meč patřil, ale i k identifikaci místa, kde byl vyroben. V tomto období se zcela upustilo od zdobení a meč byl zcela podřízen své funkci jako zbraně. Keltští a germánští válečníci byly pohřbíváni s meči se stočenou čepelí, nejednalo se však o meče speciálně určené do hrobů, ale o běžný meč. Usuzuje se, že meče v hrobech měly bojovníkovi sloužit jako zbraň na onom světě.
V laténské době se prakticky upustilo od výroby bronzových mečů a tak byl bronz vzácně používán pouze pro jílec.
Jedním z hlavních zdrojů našich vědomostí o výzbroji z období kolem roku 500 př.Kr. je naleziště železných zbraní ve francouzském La Tene.
 

Římské meče
Obrovský zlom v kvalitě a v systému využívání mečů nastal ve starověkém Římě, kde začaly být poprvé v historii vyráběny nejen velmi kvalitní meče, ale začalo být rozlišováno i jejich užití. To umožnilo vyrábět jiné meče pro pěchotu a jiné pro jezdectvo. Římská pěchota využívala meče gladius a jezdectvo pak spathy. Takto přizpůsobené meče, tvořily z římských vojsk nejlépe vyzbrojené vojenské oddíly své doby. Tyto meče i způsob jejich dělení, výroby a ovládání přijali, prakticky beze změn Frankové a jejich používání zůstalo dominantní prakticky až do 6. století.
Nepřátelé Říma pouze dokázali navíc začít využívat i dlouhé meče, které svoji sílu projevili především v jezdectvu, kdy se jako velmi efektivní osvědčila taktika sekání namísto bodání.
 

Vikingské meče a jejich vliv na Evropu (od 6. století do cca roku 1600)
V 6. století se v Evropě začal prosazovat, nový a z hlediska boje, neuvěřitelně přelomový typ meče. S tímto novým pojetím mečů přišli Vikingové. Tyto meče se směrem k hrotu zužovaly, to snížilo hmotnost meče. Čepel byla zakončena tupou špicí, proto tyto meče byly výhradně sečnou zbraní. Vhodnější tvar a snížená hmotnost, výrazně usnadnily ovládání meče. Na tomto tvaru se meč víceméně ustálil, čepel pak již měnila pouze délku a mohutnost, ale ke změnám tvaru docházelo zcela výjimečně a zpravidla se takové meče neujaly. Vývoj meče však nadále pokračoval, rozvíjel se jílec, záštita a hlavice. Podle záštity a hlavice lze meče tohoto období rozdělit na 24 - 26 skupin mečů. Pokud hovoříme o tomto období, je třeba si uvědomovat, že výroba meče byla velice drahou záležitostí a prakticky do konce 14. století převažovaly jízdní meče.
Meče vikingské éry (do 11. století) se podle tvaru čepele klasifikují většinou podle Petersenovi typologie (26 typů v 9 hlavních kategoriích I až IX). Na klasifikaci mečů od 11. století se používá většinou Oakeshottova typologie (24 typů čepelí v 13 kategoriích X až XXII). Dalším způsobem klasifikace mečů je klasifikace podle tvaru jílce, záštity a hlavice.
Zhruba v 10. století se prodloužila záštita (jsou známy exempláře se záštitou přes 25 centimetrů), čímž začala chránit celé předloktí. V průběhu 12. století se objevilo další vylepšení a záštita se postupně ohýbá směrem k hrotu, což umožňuje lepší krytí. Zároveň s tím se objevil i první náznak snahy chránit prst, právě tato snaha naznačila pozdější vývoj směrem ke koši, který našel uplatnění především u kordu. Meče vyráběné v 11. - 13. století se souhrnně označují jako románské meče. čepel, která byla
Počátkem 14. století došlo k výraznému zlepšení zbroje, na což nutně musely reagovat i meče, protože na proražení zlepšené zbroje bylo nutno vynaložit více síly a tak se začaly vyrábět meče, které se někdy používaly oběma rukama. Tyto meče nelze považovat za dvouruční meče, mj. i protože je používala jízda.
Ve 13. a především v 14. století se čepel meče prodloužila a zúžila, čímž meč dostal charakter bodné zbraně. S delšími meči se objevil nový problém a tím byla vyváženost meče, posun těžiště se vyřešil pomocí hlavice umístěné na jílce. Tato měla ve 13. století nejčastěji tvar paraořechu a vnásledujícím století převažovala zpravidla hlavice mincového typu. Ve 14. století se bodné a sečné meče od sebe oddělily a každý z mečů vypadal diametrálně jinak, velmi časté bylo, že rytíř sebou vozil oba meče. Z hlediska vývoje je zajímavý i poměrně rychlý vývoj bodných mečů směrem ke kordu. V průběhu 13. století se začal objevovat i bastard, který byl vlastně mečem určeným pro pěší. U těchto mečů vyráběných od konce 13. století hovoříme jako o gotických mečích
V 15. století se objevují i pěší meče, které mají širokou čepel a dlouhý jílec, je pravděpodobné, že právě z tohoto meče se v 16. století vyvinuly dvouruční meče. U jízdních mečů došlo v 15. století k extrémnímu prodloužení jílce.
Historie meče po roce 1600
V 17. století se postupně prosazovaly palné zbraně, proti kterým byl meč neúčinnou zbraní. V této době meč ztratil z velké části svoji původní funkci, ale v mnoha případech zůstal jako poslední zbraň pro boj muže proti muži. Dále existovaly různé ceremoniální, popravčí nebo soubojové meče. Velmi dlouho nošeným mečem byl rapír, který nosili španělští šlechtici ještě v 18. století. Ve většině evropských zemí byl postupně nahrazen kordem nebo šavlí. V této době převažuje symbolická, případně i soubojová funkce meče (ačkoliv už existují a někde i převažují souboje s pistolí).
V 19. století začal být meč používán jako ozdoba, většina takto vystavených mečů (včetně mečů vystavovaných na hradech) jsou nefunkční kopie dvouručních mečů. I v 19. století se meč často využíval k ceremoniálním účelům, nebo byl odznakem příslušnosti k nějakému řádu. V některých kruzích stále existovaly souboje kordem nebo šavlí. Koncem tohoto století je i tato funkce meče postupně oslabována.
Ve 20. století i 21. století se meč a odvozené zbraně používají v různých šermířských kroužcích či jako součást různých her, především LARPů, dále se vyskytuje ve virtuální podobě v mnoha počítačových hrách. I v tomto období si meč (kord, šavle…) podržely svoji symbolickou a někdy i ceremoniální nebo rituální funkci.
Historie mečů na území ČR
Slovanské kmeny začaly meč používat v 8. století, jednalo se však o ojedinělé použití, podle archeologických nálezů se jednalo o těžké dvousečné meče západního typu. Tyto meče měly záštitu a vícedílnou hlavicí. Není známo, zda tyto meče byly dováženy, nebo zda byly vyráběny na území Velké Moravy. Nálezy z 8. století jsou opravdu ojedinělé.
V 9. století se meč objevuje častěji, přesto dominantní zbraní zůstává válečná sekera. Meče, které se na území České republiky v 9. století vyskytují, mají záštitu a jejich délka se pohybuje v rozmezí 90 až 105 a šířka mezi 5,5 až 6 centimetry. Jílec těchto mečů má hlavici, která měla vyvažovat meč, tyto meče však zpravidla nebyly dobře vyváženy, protože přestože měly hlavici, byla čepel příliš těžká. Na čepeli se objevuje žlábek a je zakončena ostrým špičatým hrotem. Tyto meče byly vyráběny dnes již téměř zapomenutou technologií svářkový damask, tuto technologii čeští kováři neovládali ani v 10. století, proto jsou tyto meče mimo vší pochybnost dovážené ze západní Evropy. V 10. století se na území ČR objevují i meče vyrobené českými kováři, tyto meče měly horší kvalitu než dovážené meče, ale byly levnější. Tento typ meče byl používán až do 12. století, kdy je zcela nahradil meč vymyšlený na území Čech, který měl záštitu ohnutou směrem k hrotu a jejíž délka přesahovala 20 centimetrů. Tyto románské meče se na území ČR používaly až do konce 14. století ačkoli již od počátku 14. století pronikal do Čech i na Moravu nový dlouhý gotický meč. Zajímavé je, že se ve střední Evropě vůbec neprosadil v západní Evropě běžně používaný krátký meč s ostrou špicí.
Pozdější gotické meče používané na území ČR neměly žádná česká specifika, jednalo se jak o meče dovážené komplet, tak o meče vyráběné zde z dovezené čepele (nejběžnější případ), nebo o meče zcela vyráběné na území ČR.
Zajímavá je i výroba mečů v 19. století, kdy byla vyrobena celá řada replik dvouručních mečů, které sloužily jako výzdoba mnoha domů či sídel. Dále byla vyrobena řada ceremoniálních mečů, určených pro různe spolky atp. Je zajímavé, že ačkoli tyto meče vynikaly v rámci národního obrození, byly ovlivněny německými meči. Tyto meče nebyly zhotovovány jako funkční, ale pouze jako ozdobné.
 

Zdobení mečů
U vikingských a franských mečů se setkáváme s hlavicemi a záštitami zdobenými rytím, rýhováním, či taušírováním.
Od 12. století se postupně objevují velmi zdobené meče, jejichž válečná funkce je v mnoha případech diskutabilní. Přesto se vyskytuje mnoho zdobených funkčních mečů. Rukojeti se zdobily různými typy ornamentů a často se vykládaly vzácnými kovy nebo perlami. Na hlavici se často objevují zákruty a zlacené zdobení. Čepel bývala zdobena zřídka, rytí nemělo zpravidla ozdobný charakter, ale věcný (např. název dílny, erb), občas se lze setkat i s výsekem, zpravidla ve tvaru kříže, který býval osazen zlatě.
 

Dělení mečů
Je velmi těžké rozdělit meče jako celek, neboť se jedná o přílič širokou skupinu zbraní, z nichž každá má určitá specifika. Za nejzákladnější způsob dělení lze považovat rozdělení podle místa vzniku. U takto rozdělených mečů dochází k dalším dělením podle doby vzniku a pak podle způsobu užití. Protože pokud se v Evropě hovoří o mečích, většinou se tím automaticky myslí evropské typy mečů a ostatní typy mečů jsou označovány ve spojení s oblastí vzniku (např. japonské meče). V tomto článku je pojednáno pouze o rozdělení evropských mečů.
 

Neevropské meče
Mimo území Evropy měl meč podobnou funkci, a to nejen ve své primární funkci zbraně, ale i v symbolice. Přesto byl tento vývoj rozdílný a výroba mečů i jejich tvary se vyvíjely odlišně. Proto není vhodné tyto meče a jejich vývoj posuzovat ze stejného úhlu, jako meče evropské.
 

Japonské meče
Kromě Evropy se meč a úcta k němu nejvice rozvinula v Japonsku, kde byla v některých ohledech meči prokazována větší úcta než v evropských zemích. Zde měl meč mnoho symbolických významů a postupně vznikla velmi složitíá pravidla nejen jak s mečem zacházet, ale i jak se meč nosí, udržuje, prohlíží či jak a kde má být doma umístěn.
Meč byl v Japonsku odznakem válečníka - samuraje a jen on ho měl právo nosit. Tradice samurajů se v Japonsku udržela až do roku 1877, kdy zákonem došlo k rozpuštění samurajů jako kasty a bylo zakázáno nosit meč. I v Japonsku jsou meče rozděleny podle základních období japonských dějin a zrovna tak jako v Evropě bylo s každou epochou spojeno více typů mečů, které měly společné rysy.
Japonské meče mají velmi často jména, která mají nějakou vazbu ke své historii, tzn. k nějakému slavnému válečníkovi, který ho používal, či bitvě, ve které byl měč používán, nebo dokonce i k osobě, která jím byla zabita. Pokud je meč pojmenován po určité osobě, je to výraz obrovské úcty a pocty k danému člověku.
Meč je zařazen mezi tři japonské insignie.
Často se objevuje laický názor (zejména na základě asijských akčních filmů), že japonské meče (např. katana) byly mnohem kvalitnější než meče evropské. Ve skutečnosti bylo evropské zpracování železa v průměru na vyšší úrovni než japonské a evropské meče si s japonskými v ničem nezadaly. Totéž se dá říci o bojovém umění, tedy o zacházení s mečem, kde evropský šerm je neméně tradiční a efektivní jako jeho japonská obdoba. Každý byl ovšem přizpůsobem daným podmínkám a určení, jež byly v Evropě a Japonsku (či dalších zemích) odlišné.
 

Orientální meče
Orient používal hlavně zahnuté meče, jako například arabský scimitar, perský shamshir, turecký yatagan a další. Předislámské íránské meče bývaly zřejmě rovné. Zahnuté čepele se v Asii začaly používat pravděpodobně pod vlivem turko-mongolských šavlí. Vývoj zde však neprobíhal tak jako v Evropě a zbraně zůstávaly dlouho v nezměněné nebo jen mírně změněné podobě, což velmi znesnadňuje datování takovýchto mečů.
Meče z jiných částí Asie
V Asii se meč nestal tak populární zbraní, přesto existuje značné množství typů. Jednotlivé typy se neodlišují podle doby vzniku, ale podle tvaru, neboť zde docházelo ke vzniku z evropského pohledu pro meč netradičních tvarů.
Indické meče
Pro indické meče je typické, že mají kovový jílec a jsou zpravidla vyrobeny z jednoho kusu. Ačkoli i v Indii vzniklo mnoho tvarů mečů, lze říci, že jednotlivě typy se v čase téměř neměnily a přesnější datace jednotlivých kusů je téměř nemožná. Velmi časté je zkombinování meče s dýkou nebo s obrněnou rukavicí.
 

Africké meče
Pro Afriku je meč až na výjimky velmi netypickou zbraní a jednotlivé meče se vyskytují velmi vzácně. Většina dochovaných afrických mečů pochází z přelomu 19. a 20. století.
Chopeš, Egypt, symbol moci faraa
Kaskara, oblast celé Sahary, především pak Súdánu
Takouba, Tuaregové
Šotel, Etiopie, netradiční meč tvarem podobný kose
 

 

Něco o gladiátorech

 

Římské arény: Jen krutá zábava? Omyl!
Zažitý obraz gladiátorských arén má jen málo společného se skutečnými reáliemi kultury starého Říma. Archeologické výzkumy z poslední doby odhalují, v čem se pohled moderního Evropana na "krutou zábavu" mýlí.
Významný francouzský umělec Jean Léon Gérome pro své divadelní hry z gladiátorského prostředí vycházel z pravých dobových předmětů, fresek i obrazů objevených v Pompejích. Nicméně značná část jeho pohledu, který se pak rozšířil do obecného povědomí, je dílem pouhé fantazie. Přikrašloval si tak, aby výsledný dojem působil patřičně dramaticky.
Křesťané jako oblíbená svačina pro lvy, palec rozhodující o životě poraženého gladiátora, častá přítomnost samotného císaře na představeních, to všechno má s realitou jen málo společného. Historikové si nejsou jisti, kam pověstný palec měl směřovat, zato si jsou téměř jisti, že souboje s kočkovitými šelmami nebyly považovány za důstojný způsob dokazování statečnosti gladiátorů.
Násilím vymalované ložnice
Římané oslavovali statečnost prokazovanou v arénách, zároveň však banalizovali samotná klání a degradovali jejich účastníky. Hodovní síně a ložnice bohatých a vážených Římanů, stejně jako veřejné sály, často zdobily mozaiky vyobrazující popravy a bitvy, které by v dnešní době mohly být v televizi promítány pravděpodobně až po desáté hodině.
Až donedávna se moderní autoři děl o římských arénách otázce úlohy násilí ve starém Římě do značné míry vyhýbali a brali ho jako jakýsi vedlejší produkt tehdejšího způsobu života. Snažili se také na gladiátorské zápasy dívat očima dnešních lidí, což samozřejmě nemohlo vést k ničemu jinému, než že si arény odnesly nálepku mrzké a kruté zábavy. Římané pak byli stavěni do rolí zvrhlíků, pro něž soucit s oběťmi zápasů znamenal něco nepředstavitelného.
Nuda místo krutosti
Za několik posledních desetiletí se však tento pohled začal pomalu měnit. Vědci chtěli odhalit, co Římany vedlo k vyznávání takto brutální zábavy a protichůdnému vnímání gladiátorů jako opovrhovaných, zároveň však milovaných hrdinských otroků.
Protesty proti pořádání gladiátorských zápasů se vyskytovaly jen zřídka a stížnosti (alespoň z řad nekřesťanů) směřovaly hlavně proti nízké zábavnosti, nikoli proti krutosti představení. Dle tehdejších měřítek nebylo předhazování dospělých mužů divokým šelmám ani zdaleka považováno za kruté či příliš násilné, namísto toho je Římané vnímali jako poučnou zábavu.
Různé dobové obrazy ukazují krvavé scény, kde spolu v aréně bojují téměř nazí muži s hladovými lvy a levharty. Pokud by takovou mozaiku při uklízení spatřil nový otrok z cizí země, asi by ho to přimělo přestat pomýšlet na útěk. Jisté však je, že takové dílo nemohlo v otrokovi vzbuzovat soucit či dokonce úvahy o morálce tehdejší společnosti.
 

Pohřební počátky
Arény v životě Říma hrály významnou roli od 3. století před naším letopočtem do 5. století našeho letopočtu, nicméně samotný původ gladiátorských her není znám. Podle některých pramenů byli zakladateli tohoto stylu zábavy Etruskové, nicméně jejich umění žádné jasné motivy zápasů nezobrazuje.
Nejstarší známé zmínky týkající soubojů muže proti muži, pravděpodobně vyžadovaly účast zajatců. Ty probíhaly na pohřebních slavnostech. První takové klání se konalo na Forum Boarium (dobytčím trhu) v roce 264 před naším letopočtem. Tehdy bylo představeno několik párů otroků. Další známá akce tohoto druhu proběhla v roce 216 před naším letopočtem na Forum Romanum. Trvala tři dny a zahrnovala souboje 22 párů gladiátorů. Relativně skromné počátky se pak postupně rozrůstaly až do podoby, kdy se bojovníci předváděli v koloseu.
 

Politické zneužívání
Za pozdní Republiky už byly hry silně zneužívány k upevnění politické moci. Vysoce postavení hodnostáři pořádáním několikadenních her dokazovali své bohatství i politickou důležitost. Zápasy přestaly být součástí výlučně pohřebních a vzpomínkových slavností a začaly se předvádět u příležitosti oslav narozenin, svěcení, inaugurací nebo vítězství. Příslušníci vyšších vrstev na konáním těchto klání utráceli horentní sumy.
V 60. letech před naším letopočtem si budoucí diktátor Julius Caesar získal obrovskou popularitu tím, že pořádal štědré bankety, slavností přehlídky, divadelní představení a gladiátorské hry s 320 účinkujícími otroky.
 

Příliš mocný nástroj
Následovaly snahy Senátu pompéznost her regulovat, ať už určováním, kdo má právo zápasy pořádat, nebo omezováním výše vynaložených prostředků či počtu gladiátorů. Od prvního století našeho letopočtu se pak pořádání her stalo pro určité hodnostáře povinností. Díky tomu se arény otevíraly veřejnosti v pravidelných intervalech a klání dostalo pevný řád.
Neoficiální zápasy byly značně omezovány a gladiátorské školy přešly pod přímou kontrolu vlády. Velmi bohatí jedinci tedy nemohli budovat gladiátorské armády, pořádat pompézní slavnosti a přespříliš zvyšovat popularitu. Hry se staly státem financovanou záležitostí a v některých případech narostly do neuvěřitelných rozměrů. Podle římského historika Dia Cassia "Titovy hry pořádané u příležitosti inaugurace Kolosea v roce 80 n.l. a Trajánovy hry z roku 108 trvaly několik měsíců a účastnily se jich tisíce gladiátorů i divokých zvířat."
 

Nuda v aréně
Pokud to majetkové poměry a přízeň vlády jen trochu dovolovala, snažil se pořadatel divákům samozřejmě nabízet podívanou co nejvíce brutální a exotickou. Nicméně představení ve velkých městech se od vesnických zápasů do znační míry lišila. Zatímco pro venkovské hodnostáře bylo pořádání her relativně nákladnou záležitostí, a proto se drželi při zemi, v Římě bylo k vidění naprosto všechno. Postupem času i ty nejbrutálnější arény zevšedněly a začaly Řím nudit. Cicero v prvním století před naším letopočtem prohlásil, že "Na předhazování lidí mnohem silnějším šelmám nevidím nic, co by mohlo být zábavné."
Zápasy se mu nijak nehnusily, nepohoršoval se nad nimi pro jejich krutost, prostě ho nudily.
Hlavní součástí her bývaly krvavé zápasy mezi různými zvířaty a gladiátory. Přes vžitou představu o ryze mužské roli v arénách bývaly šelmám předhazovány i ženy a občas se dokonce přihodilo, že ženy bojovaly jako gladiátorky.
 

Jatka místo zoo
Zápasy by se daly rozdělit do tří kategorií. První z nich je venatio, při kterém cvičení lovci (venatoři) zabíjejí nebezpečná zvířata za pomoci oštěpu a které má být připomínkou honů římské aristokracie. Při těchto kláních také bojovala zvířata mezi sebou, případně byla podněcována k útoku na slabší druhy. Stejně tak v aréně vystupovali i muži, kteří nedosáhli tak vysokého stupně výcviku jako venatoři. Ti byli víceméně předhazování šelmám, nebo měli za úkol masakrovat krotká zvířata.
Dnes zvířata raději pozorujeme živá, pro Římany bylo zábavnější (a snad i poučnější) sledovat, jak se zabíjejí. Podle dobových obrazů lze usuzovat, že jim bylo vcelku jedno,jestli se dívají na masakr mezi výrazně nerovnocennými druhy, nebo na opravdové souboje dvou stejně nebezpečných soupeřů (například mezi medvědem a býkem). Tento druh zábavy se podle římských představ hodil na rozehřátí publika a jeho nejčastější "vysílací čas" byl stanoven na ranní hodiny.
 

Brutální popravy k obědu
Druhým typem představení byly dramatické veřejné popravy ve formě crux (ukřižování), vivicomburium (upálení zaživa) a danmatio (předhazování bezbranných lidí šelmám). Popravy se většinou prováděly během polední přestávky, kdy se část diváků odcházela najíst nebo si dopřát krátké siesty.
Lidé odsouzení k veřejným popravám obvykle byli nebezpeční zločinci, váleční zajatci, dezertéři a další "problémoví obyvatelé Říma" (otroci, kteří se pokusili o útěk, nebo křesťané, kteří odmítli obětovat bohům nebo císaři). Bylo s nimi zacházeno stejně jako se zvířaty a na dobových malbách jsou vyobrazování nejčastěji v souvislosti se zvířecími zápasy ve společnosti řezníků. Ti mezi křesťany a dalšími zvířaty viděli asi stejný rozdíl jako mezi pštrosem a jelenem.
Ani Římané si však nemohli dovolit všechno. Svévolná krutost často neunikla nelibým reakcím veřejnosti. Například dobový historik Tacitus o Nerovi napsal, že "potrestání křesťanů více posloužilo jeho osobní krutosti, než veřejnému blahu." Císař Caligula (37-41) byl známý tím, že šelmám předhazoval každého, kdo se mu jen trochu znelíbil. Nevyjímaje ani samotné diváky v aréně, kteří jeho labilní osobnosti lezli na nervy poměrně často.
 

"Prime time" pro gladiátory
Třetím a nejprestižnějším typem arény byly gladiátorské zápasy. Vzhledem k jeho oblíbenosti se tento typ pořádal odpoledne, kdy hry navštěvovalo nejvíce lidí. Většina bojovníků v arénách pocházela z řad speciálně cvičených otroků, našli se však i dobrovolníci s právy svobodných občanů. Nicméně všichni gladiátoři museli přísahat věrnost svému pánovi, odevzdat mu své tělo i duši a nechat se sebou provádět prakticky vše, co se pořadateli her zamane. Proto se i dobrovolní gladiátoři po dobu představení stávali otroky.
Přestože gladiátoři jako společenská vrstva setrvávali na dně společenského žebříčku a měli jen velmi omezená práva, konkrétní bojovníci se mohli stát velmi slavnými a dokonce bohatými. Netrénovaní muži bývali běžně posílání na jistou smrt, gladiátoři, stejně jako vojáci, procházeli speciálním výcvikem v používání obranných i útočných zbraní tak, aby dokázali přežít co nejdéle.
 

Na smrt a slávu
Zápasy poskytovaly divákům šanci aktivně se podílet na výsledku soubojů. Zápasník se mohl pokusit vzdát, požádat organizátora her o missio, kdy se přerušil zápas a poražený se nechal odejít z arény. Prováděl to mohl vztyčenín prstu nebo odhozením zbroje. Pořadatel pak o jeho osudu rozhodoval podle nálady obecenstva. Tento systém zaručoval majitelům gladiátorů, že jejich vysoké investice do nákupu i výcviku bojovníků neskončí na prvním zápase. Dobří bojovníci v aréně byli velmi cenným zbožím a s každým přežitým zápasem se jejich cena zvyšovala. Pokud gladiátor projevil dostatek odvahy i bojových schopností, mohl si vysloužit i svobodu. Nebylo však výjimkou, že takto vysloužilí harcovníci dobrovolně gladiátory zůstávali i nadále. V Římě svoboda automaticky nezaručovala šanci na dobrý život, o slávě a uznání lidu ani nemluvě.
Velké množství náhrobků s postavami se vtyčenými prsty, které pozůstalí stavěli na počest svých rodinných příslušníků padlých v aréně, však ukazuje, že z dlouhodobého hlediska se dobrovolné gladiátorství zdaleka nevyplácelo. Jen málokdo dokázal přežít více než 10 zápasů.
 

Hry jako večerní zprávy
Arény fungovaly i jako i výloha společenského uspořádání, od otroků až po vysoce postavené hodnostáře. Přestože v arénách se na zasedacím pořádku sociálních vrstev nelpělo tak přísně jako v případě divadelních představení, jistá pravidla se dodržovala i tady. Nejlepší místa byla nejblíže dění. Tady měli své lóže císaři a nejvyšší vládní představitelé. Nižší vrstvy se musely spokojit se sedadly ve vyšších řadách.
Hry a podobné společenské akce také v době, kdy neexistovaly noviny ani žádná jiná informační média, sloužily k předávání informací mezi jednotlivými sociálními vrstvami. Císař se k lidu obracel za pomoci vyhlášek a plakátů, davy své nálady projevovaly řevem, pokřiky nebo pasivním mlčením.
 

Gladiátorská prevence kriminality
Současného člověka může šokovat fakt, že Římané považovali zabíjení za druh veřejné zábavy. Nicméně pravdou je, že i přes snahu zaujmout diváky arény krutými souboji, plnily hry hlavně úlohu vykonavatele trestního práva. Zajišťovaly přísnou veřejnou kázeň (alespoň mezi nižšími vrstvami) a veřejné zobrazování násilí mělo za úkol vštípit masám do podvědomí důsledky nezákonného jednání. Arény pomáhaly dlouhodobě udržovat pocit spojení kriminality s fyzickým utrpením a udržovat si odstup od dění na bojišti. Pokud se hlediště baví pohledem na násilí, jen těžko se ztotožní s jejich aktéry a podvědomě se snaží od nich co nejvíce distancovat. Spojení takové podívané s důsledkem nezákonného jednání znamenalo velmi silný motiv, proč se chovat v rámci určitých pravidel.
Římský systém založený více na upevňování věrnosti a uznávání přísné hierarchie než následných postizích je v historii velmi neobvyklý, ale účinný. Obliba gladiátorských zápasů tak spíše reprezentuje společenské uspořádání a fungování militantního státu než jednoduchou pohanskou krutost.
 

Jak se domluvit s gladiátorem
Damnatio ad bestias - předhození šelmám
Eques - gladiátoři, kteří bojoval z koňského sedla podobně jako římští rytíři. Vyzbrojeni byli oštěpem a mečem
Essedarius - vozatajec, který mohl i vystoupit z vozu a bojovat jako pěšák.
Gallus - bojovník s těžkou zbrojí a mečem.
Gladius - dlouhý rovný meč gladiátorů.
Lanista - majitel a trenér gladiátorů, který své bojovníky prodával nebo pronajímal munerariům.
Liberatio - osvobození gladiátora, který si v aréně odsloužil určité období.
Ludi - obecný název pro hry a festivaly, jejichž součástí mohly být i gladiátorské zápasy.
Moplomachus - bojovník s typickým krátkým zahnutým mečem.
Munerarius (nebo také editor) - osobnost, na jejíž žádost a v jejíž jméně se hry pořádají, a která je které také financuje. Stávali se jimi lidé z nejvyšších tříd - místodržící, kněží nebo císaři.
Missio - prohrávající gladiátor mohl zastavit zápas a požádat pořadatele o milost v podobě opuštění arény (missio).
Munus - hry, které obvykle trvají tři a více dnů. Za zvláštních okolností i několik týdnů či měsíců.
Pollice verso - gesto palcem, které rozhodovalo o smrti poraženého gladiátora (munerarius jím zavrhoval žádost o missio). Jeho směr však navzdory vžitým představám není vůbec jasný.
Pompa - přehlídka, která značila začátek her.
Retiarius - gladiátor s minimální zbrojí, sítí a dlouhým trojzubcem
Rudiarius - gladiátor, který dostal rudis, symbol uděleného liberatia. Jednalo se tedy o dobrovolného gladiátora, který se mohl stát trenérem, pomocníkem nebo posuzovatelem zápasů. Nebyl nadále povinen přímo bojovat.
Rudis - dřevěný meč, který byl symbolem udělení liberatia.
Spectacula - sedadla kolem arény.
Thrax - bojovník vyzbrojený jako příslušník cizích národů. Bojoval s malým kulatým štítem a typickou helmicí
Tiro - gladiátorský zelenáč při prvním veřejném zápase.
Venatio - zápas, při kterém cvičení lovci zabíjeli nebezpečná zvířata (většinou gladiátoři vyzbrojení oštěpem proti kočkovitým šelmám)
Venator - vycvičený voják s oštěpem obvykle nasazovaný proti šelmám.
Veteranus - veterán, který vyhrál minimálně jeden zápas.
 

Starověké stadiony
Termín aréna je odvozen od "areny" nebo také "hareny", písku, kterým se pokrývalo zápasiště, aby nasál krev a usnadnil udržování čistoty. Ještě předtím, než se pro gladiátorské zápasy začala využívat kolosea s kruhovým hledištěm, probíhaly podobné akce na fórech (veřejná prostranství) a v circích (starověké stadiony pro vozatajské závody). Římané dokonce stavěli svá fóra tak, aby vyhovovala pořádání gladiátorských her.
Římský architekt z prvního století před naším letopočtem Vitruvius napsal "Římané nemohou svá fóra budovat ve stejném stylu jako Řekové, protože jejich předkové určili, že se na nich budou pořádat gladiátorské zápasy." Takové prostranství mělo mít poměr délky k šířce 3:2 a aréna se z něj stala instalací dřevěných sedadel na terasy a balkóny okolních budov.
V circích (Řekové je nazývali hipodromy) se pořádaly zvířecí zápasy až do 7. století našeho letopočtu. U menších arén nebylo zapotřebí ani instalovat sedadla, diváci si vystačili s podívanou vestoje. Větší hipodromy však mohly pojmout i statisíce diváků. Římský Circus Maximus měl místa pro 250 000 diváků.
Vzhledem k velikosti hipodromů toho diváci však mnoho neviděli. Proto je postupem času nahradily kruhové amfiteátry. První římský dřevěný amfiteátr vznikl v roce 52 př. n. l, kamenný pak v roce 29 př. n. l. Ten byl však zničen obrovským požárem v roce 64. n. l., který za vlády císaře Nera pravděpodobně založili křesťané (nebo z toho byli alespoň obviňováni). Slavné Koloseum bylo otevřeno až v roce 80 n. l. a poskytovalo místo pro 50 000 diváků. Do dnešních dnů se v relativně dobrém stavu dochovaly amfiteátry ve Francii (Arles, Nimes), v Itálii (Pompeje, Řím) a v Tunisku ( El Djem).
 

Gladiátoři v průběhu staletí
4. století př. n. l. - neveřejné zápasy válečných zajatců na pohřebních slavnostech Etrusků
264 př. n. l. - Nejstarší historicky doložený souboj gladiátorů: pohřební slavnost na počest zesnulého senátora Bruta Pery na Forum Boarium se zápasy několika gladiátorů
216 př. n. l. - pohřební slavnost na Forum Romanum na počest konzula Aemilia Lepida, kde vystoupilo 22 párů gladiátorů
200 př. n. l. - pohřební slavnost na počest Marca Valeria Leavina se střetlo 25 párů gladiátorů
183 př. n. l. - několikadenní hry na počest kněze Publia Crassa s 200 gladiátory
105 př. n. l. - pravděpodobně první hry vedené politickým motivem. Konzulové Gaius Marius a Publius Rufus uspořádali honosné několikadenní hry se stovkami gladiátorů, aby zklidnili obavy před vpádem Teutonů
64 př. n. l. - slavnosti pořádané Juliem Caesarem, na kterých vystoupilo 320 gladiátorů
52 př. n. l. - vznik první římské kruhové arény určené pro gladiátorské zápasy (dřevěná stavba Gaia Curia)
29 př. n. l. - první kamenná aréna v Římě
64 n. l. - obrovský požár zničil kamennou arénu
80 n. l. Titovy hry na počest inaugurace Kolosea, které trvaly 100 dní a zahrnovaly souboje několika tisíc gladiátorů a zvířat
108 n. l. Trajanovy hry, které trvaly 123 dní a představily 10 000 gladiátorů.
200 n. l. císař Septimus Severus zakazuje účast ženských gladiátorek (amazonek) na hrách
404. n. l. - římský císař Honorius po incidentu, kdy do arény vnikl řecký mnich s úmyslem zabránit boji a byl přitom zabit davem, gladiátorská klání zakázal jednou provždy