Wizardovy povídky 2
Konec světa
Kalendář ukazoval datum 21. prosince a na hodinách bylo něco po půl páté. Seděl jsem v křesle a naposledy kontroloval svoji výstroj. Snad jsem na nic nezapomněl...
Ve skříních v předsíni jsou zásoby balené vody a hned vedle zásoby konzerv dovezených z Německa. Vedle mám i několik vepřových konzerv Tesco Value, ty ale nejsou určeny ke konzumaci, koupil jsem je jako biologickou zbraň. Pokud dojde k tomu útoku mimozemšťanů a jejich obrannými systémy neprojdou moje střely ani čepele, vepřová konzerva zabíjí zcela spolehlivě. Ne nadarmo sleduji seriál Peklo na talíři. Ze stejných důvodů mám v mrazáku i Grónskou pomazánku, koupil jsem jí těsně předtím, než byla zakázána dodatkem k Ženevské konvenci o zákazu chemických zbraní.
Brýle pro noční vidění visí hned vedle. Poslední dobou je to s mým zrakem špatné. Všude poslouchám o tom, jak se máme dobře, ale hovno vidím. Otevírám trezor a kontroluji zbraně. Ke starému dobrému Glocku 17 přibyl poslední dobou ještě malý Walter PPK a samopal vz.58 upravený na střelbu jednotlivými ranami. Na palbu dávkou si ho upravím až se rozpadne civilizace. Vedle na policích jsou umístěny nože. Od malého záložního vystřelováku, přes dýky a vojenské nože, až po veliký, oboustranně broušený Smatchet, vše naostřeno a připraveno k akci.
Otevřel jsem skříň s oblečením. To už tak radostně nevypadalo, sehnat dnes něco co není vyrobeno v Číně je takřka nemožné. Takže jsem se spokojil s nějakými těmi přebytky z armádních zásob, na ples to sice není úplně ono, ale plesy mám rád ještě míň než zombíky. Nebo mimozemšťany. Nebo meteority. Nebo vládu. Nebo co nám vlastně má ten konec světa přinést…
Akumulátory jsou nabité, ve sklepě je namontován dieselový agregát, domácí vodárna a zásoby nářadí a dalších potřebných věcí. No nic. Jdu dokoukat Star Trek, abych dokázal správně poznat všechny ty mimozemšťany. Předtím jsem koukal na Stopařova průvodce galaxií, takže už poznám Vogona. Vypadá trochu jako Kalousek, akorát je milejší a hezčí než on. Pohodlně se usazuji v křesle, hledám na disku poslední díl, když v tom vypadla elektřina.
Je to tady, to jsou oni.. Jen nepropadat panice. Sahám po baterce, přepínám na nejslabší režim abych na sebe neupozorňoval a běžím pro brýle na noční vidění. Házím na sebe kevralovou vestu a maskáč, za opasek zasunuji Glocka, do jedné boty FS dýku, do druhé Waltera. Rozhoduji se že využiji momentu překvapení, tlumiče ke zbraním jsem bohužel nesehnal. Jak jen to tedy…Můj pohled padl na Smatchet. Více jak kilogram těžká oboustranná mačeta se středovým hrotem bude pro uvítání mimozemšťanů určitě lepší než chléb a sůl. Patřičně vyzbrojen vstupuji na chodbu a můj zrak padl na stvoření ověšené dráty a krabičkami u rozvaděče. Sakra, ve Star Treku měli pravdu, že stvoření budou podobná lidem. Dvě ruce, dvě nohy, dvě oči. A za ním další dva šmejdi. Potichu vytahuji z boty FS dýku. Osm kroků, vykoná tedy necelé dvě otáčky. Razantně se napřahuji a přesným hodem zasahuji jeho krk. Stvoření pouští přístroje a padá. Několika skoky překonávám vzdálenost k dalšímu a vedu sek na jeho krk. Něco kulatého žuchne k mým nohám. Nikdy neztrácej hlavu… Třetí se pokouší něco říci, ale Smatchet je rychlejší. Když je bezpečně připíchnut ke stěně je konečně čas zjistit co jsou zač. Rozsvítil jsem baterku, přepl na plný výkon a ztuhl. Pracovníci ČEZu !!! Jak jsem pořád něco řešil zapomněl jsem zaplatit fakturu a přišli mě odpojit. Zapojil jsem elektřinu a rozsvítil. Ten přibodnutý ještě žil a chroptěl: „Já jsem z ČEZu“
Já vím… Pomalým krokem jsem k němu došel, otočil Smatchetem v ráně a zapáčil. Ta nejhorší pakáž v celém známém vesmíru. Pak jsem vytáhl dýku z toho prvního parchanta. A co s těly? Svůj k svému, řekl jsem si, a žumpa je dost velká. Trochu mě mrzelo že jsem k zatížení těl musel použít olovo připravené odlévání střel, ale člověk musí něco obětovat.
Po úklidu jsem spěchal zavolat do ČEZu a obratem poslat platbu. Prý jsem měl štěstí, zrovna dnes mě měli odpojit, ale ta milá operátorka slíbila, že je odvolá. Dokonce mi dala číslo a večer jdeme na večeři. Mám hodinu a půl na to koupit si něco jiného než maskáč a zbavit se jejich vozu. Večer se mi moc omlouvala, ale prý se jim nedovolala. Telefony asi bez baterky a hluboko v přehradě spolu s vozem nefungují. Zavtipkoval jsem o tom že je to fuk, že stejně plánuji večeři při svíčkách.
Druhý den se dostavil policejní inspektor. Vzal si s sebou mobilní detektor lži, že na těch pár otázek mě nebude obtěžovat na stanici. Na otázku zda jsem včera viděl někoho z ČEZu jsem odpověděl že ano, a operátorka co mezitím sešla z ložnice dolů mu ukázala průkaz zaměstnance. Poté zkontroloval mé zbraně, zjistil že se z nich pár dní nestřílelo, a vtipně poznamenal, že jen blázen by zabíjel třeba nožem, když má doma takový arzenál. Vnitřní hlas mi napověděl, že ukazovat mu sbírku nožů nebude ono.
Pak už mi jen popřál hezký den a zeptal se na poslední otázku, co že je v té žumpě. Jen samé sračky, inspektore, jen samé sračky. Ručička přístroje se ani nehnula…
Zářivá budoucnost trochu jinak
(Povídka sepsána již v dubnu 2012 do soutěže na webu Postapo, provozovatel se bohužel ani nenamáhal zveřejnit výsledek, tedy jí dávám tam kam jsem jí měl dát rovnou, na svůj web)
Ten podzim roku 2020 se vážně vydařil. Zrovna jsem se vrátil z potápěčského kurzu, který v prostoru zaplaveného Amsterodamu pořádala „První podvodnická společnost Václava Klause“. Nemá to tentokrát nic společného s podvody, jen po roztátí několika ledovců změnil Václav Klaus názor na globální oteplování a vycítil nové příležitosti. Seděl jsem zrovna na své zahrádce před protiatomovým bunkrem, promazával kloubové rameno rotačního kulometu Gatling, který jsem pořídil z poslední výplaty a propojil s kamerovým systémem, když dorazil David s tou novinou…
David je kliďas, bývalý vojenský odstřelovač a nic ho nerozhodí. Běžet jsem ho viděl vlastně jen jednou, když jsem na grilovačku koupil levné párky z Polska.. Ale to jsme pak běželi všichni… Tentokrát však ke mně doběhl celý zadýchaný: „Temelín je v plamenech !!!“
Nevím co ti lidé pořád mají, dělají jako by hořelo. V tom jsem se zarazil a došel mi celý význam této události, která dala smysl tomu, čemu jsem v posledních pěti letech věnoval skoro všechen volný čas. Svůj protiatomový bunkr jsem začal budovat po převratu v roce 2015, kdy byli svrženi Nečas a Kalousek. Bohužel opět sametově, tedy sice z okna, ale na trampolínu. Když doskákali, založili společnost Zářivá Budoucnost s.r.o, a během několika týdnů získali 99 procentní podíl v jaderné elektrárně Temelín. Zbytek jejich poskoků pod heslem: „Kdo má ptáka na triku, ten dostane trafiku“ získal alespoň novinové stánky. Od té doby nečtu noviny.
Otočil jsem se k Davidovi: „Ničeho se neboj, jsem takový Noe moderní doby, ten bunkr obsahuje vše pro přežití padesáti lidí po dobu padesáti let.“ To že dělám ve stavební firmě a ta silnice k nim měla být původně čtyřproudá, to už jsem se nezmiňoval. Někde člověk ten beton vzít musí. Rovněž co se týče fauny a flóry to nebylo tak úplně dobré, ventilační systém počítal jen s faunou co má každý na sobě. Třeba Miloš vím že má od střední diskobrouky… Ale já mu říkal ať s ní do toho parku nechodí. No ty jeho filcky dokonce míním využít k měření času, protože jdou přesně na chlup. Ale to nikde neříkejte, to ještě nikoho nenapadlo.
Obeslal jsem přátele a známé hromadnou SMS, a pak jsme vstoupili s Davidem do bunkru. Byl to sice trochu boj, vstup byl nastaven na otisk mého levého ukazováčku a cirkulárka je svině. Stalo se to před měsícem. Navíc ho hnedka sežral pes, takže šance na přišití žádná.. Jak to zpíval Mládek v té písničce mravencích: „Buď jak buď, dobrou chuť, přece nebudu lkát…“
Naštěstí byl vstup i na heslo, takže po chvilce přemýšlení jsem naťukal1234 apočítač nás pustil dovnitř. Systém měl i hlasové ovládání, ale při potápění v Amsterodamu mě žahla medúza přímo do rozkroku. Snad se to spraví, ale poté co mě počítač identifikoval jako „Lucie Bílá v agónii“ jsem raději přešel na manuál.
Po vstupu do bunkru Davida zaujaly noviny psané azbukou. Snažil jsem se totiž získat co nejvíc informací z Černobylské zóny a oživil kvůli tomu své znalosti ruštiny návštěvou Ivanových Varů. Neoficielně se tak Karlovým Varům začalo říkat kolem roku2014 aoficielní přejmenování proběhlo koncem roku 2017. Přesně nevím. Jak jsem říkal, skoro nečtu.
Ale tyhle noviny byly zajímavé. Do dneška jsem například nevěděl, že černobylský stařec se pozná podle protonového čísla. A nebo ta inzerce: „Prodám vilu kousek od elektrárny v Černobylu, na samotě, v noci krásně světélkuje. Odpuzuje tříhlavé jeleny a další mutanty“.
No nevím, ale obávám se, že bez českého realitního makléře to neprodá.
V tom zazvonil mobil. Volal Radek. Prý mám vypnout ten Gatling, než pojede dál. Podíval jsem se na kamerový systém a pochopil, proč Karel dosud nedorazil. Poznávací značka zůstala vcelku… Vypnul jsem tedy obranný systém a uvítal Radka ve svém království. On tu už byl dříve, svěřil jsem mu opatřit semena stovky druhů hospodářských rostlin dle jeho uvážení. To je pro případ katastrofy globální, abychom byli schopni pro naši malou kolonii zajistit potraviny až nebezpečí pomine. To bychom si mohli udělat jejich kontrolu, když dorazil tak brzo. Po otevření několika beden jsem zjistil, že osivo si je vzájemně velmi podobné, skoro bych řekl stejné. Zeptal jsem se tedy, co to má znamenat. „No přesně jak jsi chtěl, měl jsem vybrat sto druhů dle svého uvážení a já vybral něco přes sto odrůd indického konopí, bude se hodit na dlouhé večery.“ Ztěžka jsem dopadl zpátky do křesla. No nic, příště budu muset své spolupracovníky kontrolovat.
Jako další dorazil Miloš. Elitní hacker, který měl zjistit přesný rozsah a příčinu katastrofy. Cenzura, která započala před mnoha lety kamerovými systémy ve všech městech a pokračovala zavíráním lidí, kteří politikům dokreslovali tykadla, už dosáhla horších rozměrů než za totalitního režimu. Sledovalo a archivovalo se vše: maily, SMS zprávy, nahrávky rozhovorů a před rokem zavedená novinka, víceúrovňový prosvětlovací scanner, prý ve spolupráci se specielním softwarem dovedla přečíst a archivovat i běžné dopisy v obálkách. Jen se to tentokráte dělo v rámci boje proti terorismu a s požehnáním občanů. Poslední nezávislé rádio na našem území skončilo v roce 2018, když členové OSA zatkli celý personál za nedovolené přehrání písničky, a majitel rádia za nevyjasněných okolností spáchal ve vězení sebevraždu. Cenzura internetu byla dokončena před třemi lety dodatkem ke smlouvě ACTA, tento dodatek mimo jiné zakázal zpochybňování názoru amerického prezidenta a všech jeho ministrů. Naštěstí Miloš měl upravený radiopřijímač, na kterém bylo možno poslouchat rozhlasovou stanici „Hlas Číny“. Po Velké hospodářské krizi v roce 2014 došlo ke značnému uvolnění v prosperující Číně a naopak, po bankrotu několika zemí Eurozóny byla omezena svoboda projevu a ze strany státu začalo být určováno, co je pro lidi dobré a co nikoliv. Několik bohatých krajanů tedy po vzoru stanice „Hlas Ameriky“ z dob totalitních spustilo pro své občany necenzurované vysílání.
Pustili jsme tedy rádio. „Dnes za časných ranních hodin došlo k rozsáhlé explozi ve všech blocích jaderné elektrárny Temelín. Její vedoucí Kalousek se svým zástupcem Nečasem propustili v rámci úspor nákladů veškerý technický personál a z reaktorů se pokusili vyždímat 300 procent výkonu a odůvodněním, že v systému je ještě spousta rezerv. Bohužel ani fakt, že výbuch oba pány proměnil na atomy nevyváží skutečnost, že šířící se radioaktivní zamoření učiní na tisíc let neobyvatelnou většinu Evropy s výjimkou severských států a Pyrenejského poloostrova. Pro obyvatele zasažených území tu máme jednu radu. Opakujte po nás: Otče náš, jenž jsi na nebesích…“
Vypnul jsem rádio a otočil se k ostatním, kteří mezitím také dorazili. Napřed zkontrolujeme stav zásob. Polská stolní sůl, konzervy slanečků, chipsy, a k tomu sušené solené maso, všechno vyrobené rovněž v Polsku počátkem roku 2012, kdy si tohle Karel nakoupil do zásoby, když čekal konec světa dle Mayského kalendáře. Dobře to vymyslel, na radiaci tedy rozhodně neumřeme… Podíval jsem se na monitor na rozstřílený vrak jeho vozu. Škoda že se toho nedožil, za tohle bych ho rád zabil osobně. Alespoň že ta whisky byla opravdu skotská, akorát jen jedna bedna. Zbytek byla 12 dní zrající, vyrobená v EU s pomocí ekvivalentních surovin. Radši nepřemýšlet, co to je. Rumcajs, několik lahví.. Po Světové krizi se spojila Božkovská likérka a světoznámý výrobce optiky Carl Zeis a vznikl tento levný a dobrý nápoj, název se pak počeštil pro naše konzumenty. Sice obsahoval více metylalkoholu než je obvyklé, ale zase to významným způsobem zvyšovalo prodej optiky, hlavně brýlí. Po zrušení obchodní inspekce v roce 2012 to nebyl rozhodně případ ojedinělé kooperace.
Shromáždil jsem tedy ostatní ke stolu a pronesl přípitek: „Dámy a pánové, vítám Vás v bunkru Archa B, B proto, že je celý vyroben z poctivého českého betonu, tedy třicet dílů písku, jeden díl cementu a vody co se vejde. David a Radek se ozvali téměř současně: „Tři díly písku ty vole, a ne třicet !!!“ Polil mě studený pot. Chvilku mlčení přerušil pohyb zaznamenaný jednou z kamer. Gatling po předchozí střelbě nevydržel nápor větru a uvolnil se ze svého uložení, a při svém pádu utrhl více jak metr kubický toho poctivého českého betonu. Nepotrvá víc než pár dní než nám to tu všechno spadne na hlavu.
Donesl jsem tedy tu bednu skotské, pozvedl jí nad hlavu a prohlásil jako Leonidas ve filmu 300: „Pořádně se napijte přátelé, neboť zítra již budeme chlastat v pekle“. Jen ten potlesk byl opatrný, neboť jsme se oprávněně obávali že by nám bunkr spadl na hlavu.
Poté co jsme vypili skotskou dostal David nápad, že nebudeme čekat na potupný konec a raději skončíme vlastní rukou. Ze skříně s municí vzal Glocka, naplnil zásobník municí, přiložil k hlavě, stiskl spoušť a…nic. Smutně povídám: „Ty nevíš že poté co EU v roce 2011 zakázala olověnou munici, tak v roce 2018 zakázala i střelný prach z ekologických důvodů. Jen se za něj dosud nenašla náhrada, takže náboje se dodávají prázdné. Poslední stará funkční munice byla v tom Gatlingu co je pod hromadou suti..“
Poté co se ještě pokusil oběsit a provaz se přetrhl (v roce 2019 EU zakázala výrobu provazů z konopí a umělých hmot, a nadále se používají jen papírová vlákna) jsme raději šli otevřít flašku Rumcajse a té dvanáct dnů zrající Eurowhisky.
Po několika panácích povídá Radek: „Nalej mi ještě jednoho, už se nějak ztmívá. To jsem nevěděl že tu máš nastaveno automatické střídání dne a noci..“ Já si taky nepamatoval, že bych tam něco takového dával, tak jsem se jen pitomě usmál a nalil každému dvojitou. A pak ještě jednou, a znovu…
Toto je poslední zápis v deníku….