Wizardovy povídky
Pilot
V šest ráno mě probudilo zazvonění telefonu. Byl to velitel. Hej, vstávej, dneska hlásí ideální počasí pro naši operaci. Deštivé počasí a nízké mraky znemožňovaly v posledních dnech veškeré letecké aktivity…Vytahuji ze skříně svou leteckou kombinézu, vytřepávám z ní moly, jejichž letecká aktivita naopak v posledních dnech stoupla a rychle se oblékám. Do pravé boty zasunuji pistoli a do druhé pouzdro s mapou a kompasem. Není nic horšího než skončit v neznámé krajině bez výzbroje a možnosti orientace. Lehkým poklusem dobíhám ke svému vozu, odemykám zámek, páku na volant, zámek řadící páky, pak chvilku hledám a poté přepínám tajný vypínač. Holt daň za to, že má člověk vůz který jen tak někdo nemá. Na třetí otočení klíčkem má Škoda 105L konečně chytá a já se vydávám k letišti. To je dost že jsi tady, už z dálky mě vítá velitel. Ta nová věc je fakt síla… Proč je tedy u letadla jen jeden mechanik, když to tak spěchá… No právě o tom mluvím, zasmuší se velitel. Teprve teď si všímám těla pod černou plachtou a dalších dvou co nakládá sanitka… Co se tu proboha stalo? Víš,zbyl necelý litřík toho svinstva po naplnění nádrží, tak to Franta dal do flašky od slivovice, prý co kdyby se to hodilo. Pak ovšem dorazil Zdeněk, zvaný Notor a viděl nehlídanou slivovici.. Pořádně si přihnul, zbledl a padl k zemi.. No a co ti dva? No víš,než Zdenda vydechl naposledy tak si pšouknul a tihle dva se toho nadýchali… Prý nepřežijí do rána… Pociťuji lehké mrazení v zádech.. Není pochyb že dneska zemřou miliony… Jseš si jistý že Franta připravil stroj dobře? Jistě, víš přeci že dělal i automechanika pro vlády několika zemí. No právě…Na Dubčekovi brzdy a na to, jak dal do pořádku řízení u vozu princezny Diany nelze jen tak zapomenout… Drápu se do kokpitu, neboť Zdenda Notor ještě stihl propít před pár dny schůdky. Dávej pozor, volá na mě velitel a vyhni se přeletu nad lesem Řáholcem. Neboj, nejsem blázen… Představa že by mě s plnými nádržemi toho svinstva trefil Rumcajs svým žaludem je děsivá. Můj stroj nemá pancéřování ani hlavňovou výzbroj… Motor záhy chytá a letadlo se odlepuje od startovací dráhy… Cesta uběhla vcelku hladce, ne jako posledně… Dodnes mi nikdo nechce věřit, že já jsem neletěl moc nízko, ale ta borovice rostla moc do výšky… Za 20 minut jsem nad cílem. Odjišťuji palubní systémy a srovnávám let svého práškovacího Čmeláka přesně s okrajem pole. Za pár minut bude těch několik milionů mandelinek na bramborovém poli pode mnou jen vzpomínkou…
Povolání
Kráčím takhle ráno do zaměstnání, když v tom mě zastaví reportér. Dobrý den, pane, děláme průzkum, je to přímý přenos, mohu se zeptat co děláte? Já sekám hlavy… Cože, viditelně zbledne reportér. No jo, někdo to dělat musí a mě to navíc velmi baví, s klidem pokračuji já. To ale asi nemáte moc práce, snaží se pokračovat reportér. Naopak, jen se o tom moc nemluví, stačí něco napsat, zfilmovat, zorganizovat převrat nebo podobně a už Vaše hlava zdobí průčelí… Tak to jsem netušil, povídá reportér a zjevně si snaží vybavit co poslední dobou natáčel... No jo, povídám, nestíhám, tento týden budu sekat hlavy dvou umělců a jednoho válečného hrdiny… Váleční hrdinové také..?? Reportérovi se podlamují kolena. No jistě, a tenhle bude problém, má totiž delší nos než je obvyklé... Už jsem něco takové dělal, nástroj se smekl a ten nos jsem usekl. Strašně mě to naštvalo, praštil jsem vztekle s nářadím a šel do hospody. Druhý den jsem začal nanovo, ráno moudřejší večera. Děs a hrůza, mumlá si reportér. Tak to máte svatou pravdu. Tohle mě vždycky dokáže rozhodit. To už se stalo vícekrát..?? Na reportéra jdou mdloby.. No jistě, nosy, uši a podobné věci občas vezmou za své…No dobrá tedy, ještě poslední otázka, čím tedy ty hlavy sekáte? Mečem,sekerou nebo dokonce gilotinou? Chlape co blbnete, jakou gilotinou, no přece kamenickým dlátem. Já jsem kameník a vyrábím busty různých osobností. Podávám mu svou vizitku… Neměl byste se tak dívat na ty krváky, nebo úplně zblbnete, povídám na rozloučenou a rychlým krokem se vzdaluji pryč…
Záchranář
Brzo ráno na naší služebně zazvonil telefon. Zvedám sluchátko a rázem je mi jasné, že je zle. Cože, pád letadla? Ano rozumím, kousek za městem. OK,ihned vyrazíme. Tak hoši, otáčím se k osádkám, máme práci, všichni hned do vozů, pád letadla, to bude zlý. A tak jsme vyrazili. Šéfe, před námi je demonstrace, hledám náhradní trasu. Není čas, povídám a sklápím ocelovou radlici, kterou jsem si musel na sanitku sám navařit právě pro podobné situace, protože to samozřejmě nikdo nevyrábí. Když jde o záchranu života tak neznám bratra… Uhni frajere, kam koukáš, volám na chlápka přede mnou,a le to už okraj radlice tříští tu jeho pěknou bílou hůlku div že mu oči zpoza těch jeho černých brýlí nevypadnou. Měl štěstí, minul jsem ho o centimetry… To se ovšem nedá říci o Frantovi, co jede daleko za naší kolonou a sbírá ty co přejedu, přišel o kšeft.. I on si chce vydělat, ale se svou sanitkou Škoda 1203 nikdy nedojede včas… Zato demonstranti jsou dnes pekelně rychlí, nechápu proč si policie nepořídí něco takového… Během půl minuty se rozprchli. Tak konec zábavy a jde se pracovat. Už z dálky vidím místo katastrofy, ze spáleniště se valí hustý černý dým… To nevypadá dobře. Rychle hasíme zbytky požáru a vydáváme se hledat ty co katastrofu přežili, případně těla těch co to štěstí neměli. Hele, tady leží lebka, povídá Pepík, zvedá jí a hraje si na Hamleta… Nešaškuj, máme fofr, kromě toho támhle je další... A támhle kouká ze země kus kostry… A támhle… A sakra. Vidím ty zbytky koster kolem kráteru a přechází mě humor... Tak makejte, vemte si krumpáče, motyky, lopaty a najděte všechna těla. K polednímu se předem mnou začíná rýsovat celá ta neradostná bilance. Pouze dva těžce zraněné jsme odvezli do nemocnice, z ostatních zbyli jen kostry a ještě vesměs nekompletní. V poledne se na mě konečně usmálo štěstí a nacházím část motoru s identifikačním štítkem. Odesílám to na ústředí spolu s tím, že už jsme vyhrabali desítky mrtvých a ještě to nějakou chvíli potrvá. Za chvíli zvoní telefon: Víš, asi byste toho měli nechat, byla to Cessna 172… Pořád nechápu… Víš, pokračuje trpělivě dispečer, Cessna 172 je čtyřmístné malé letadlo, už chápeš…?? A sakra, že já se nepodíval na místo pádu dříve. Tak chlapci balíme to, povídám, a ještě jednou se rozhlížím po zdevastovaném hřbitově… Za tuhle akci mě asi nepochválí…
Drsný šéf
Ten den jsem potřeboval cosi dokončit a tak jsem zůstal v práci o něco déle. Tedy přesněji zůstali jsme tam dva, já a šéf. Akorát jsem balil věci že půjdu domů, když v tom u šéfa zazvonil telefon. Docela neobvyklé v tuhle dobu, jednalo se o pevnou linku a v šest už jsou normálně v kanceláři pouze švábi a ti to neberou…Proto mi to nedalo a zaposlouchal jsem se. Pokud by to byla nějaká jeho milenka, hned by mé šance v jednání o zvýšení platu byli podstatně vyšší. Šéf chvilku poslouchal co mu ten druhý povídá a pak praštil pěstí do stolu: „No to si snad dělají srandu, několikrát jsem jim říkal ať tam nelezou a ráno jim to posílal i mailem. Nedá se nic dělat, nedělám to rád, ale musí to být. Zabezpečte přístup aby se tam už nikdo další nedostal a pak je postupně odstřelte.“ Na druhé straně nastalo ticho. Po chvilce se ozval jakýsi protest, který však byl rázně umlčen. Ještě rázněji než když chci zvýšit ten plat…
„Měli přece dost šancí, varováni byli několikrát, takže mě vůbec nezajímá že třeba někdo z nich o tom nevěděl. Co udělám první když přijdu, no přece si přečtu mail!!! Prostě to s nimi skoncujte, máte na to deset minut, to je na osm lidí až dost.“ Nato práskl se sluchátkem tak, že šváb Karel co mu bydlí pod telefonním aparátem bude určitě na placku. V tom mě spatřil… Stál jsem ve dveřích, bledý jak Topolánek při hlasování o důvěře vládě… No co koukáš, potřebujeme provést změnu konfigurace na terminálovém serveru, psal jsem jim několikrát že se tam nemají hlásit. Takže teď je mi jedno, že mají něco rozdělaného, prostě je odstřelíme, zablokujeme na chvilku možnost přihlášení, pak ten zatracenej server vypneme, Michal přidá operační paměť, uděláme aktualizace a mohou se znovu přihlásit. Holt co měli rozdělané udělají znovu. V osm jdu do kina, tak je nejvyšší čas rozjet akci…
O Peciválovi od Nilu
Žil byl jeden velký bojovník Pecivál. On vlastně ani moc velký nebyl, spíše takový skrček, který kdyby kráčel pod břichem hada ani si neshodí klobouk… Bojovat s rovnocennými soupeři ho taky nikdo nikdy neviděl. Zato válčit slovně to uměl a to dokonce znamenitě. Tvrdil o sobě že je udatný, což by i byla pravda pokud by to bylo odvozeno od slova udat…
Jednou když zase rozšlapal několik pavouků a pak v hospodě vykládal u korbele o svém boji s křižáky rozlétly se dveře a dovnitř vešel rozložitý muž v černém plášti s mohutnou válečnou sekerou. „Buď zdráv, Wizarde“, pravil hostinský. „Mám tu soudek Rulandského šedého, dáš si?“ Rád bych poseděl, přátelé, ale spěchám abych Vás varoval. Šílený vědec GargamelD z Říma vytvořil nový druh válečné želvy. Je velká, rychlá, silně pancéřovaná a používá všechny sehnatelné pakty… Jediný způsob jak jí zabít je zasáhnout kloaku, kde má mozkové centrum. Což je fakt v pr… Musím jít zorganizovat obranu, bohové Vám pomáhej, s těmi slovy se Wizard otočil a vyrazil chystat protiželví pasti.
Zemi pyramid zahalil stín. Pecivále, máš přece taky všechny pakty, zbav nás té hrozby. Nedávno jsi přece zabil hydru… To jsem se přeřekl, tam bylo v, správně mělo být řečeno VYDRU. Spletl jsem se… Tak dost, pravil hostinský, buď zaplať všechny dluhy co u mě máš nebo tu želvu zabiješ. Jak Pecivál v hospodě nebyla zadlužená snad ani daleká země zvaná Bohemia, tak mu nezbývalo než vyrazit. Brzy narazil na zpřelámané stromy, rozbité chatrče a obří hromady želvího trusu. Zkusím želvu ukecat a pak uvidíme. Náhle se vedle něj rozlétla palma na malé třísky a na cestu se vyvalila želva velikosti středního tanku. Želvo, ty jsi tak velká, krásná, silná, chytrá… pochlebuje Pecivál a pomalu se blíží k řitnímu otvoru. No a jak už to tak bývá a známe to i ze současnosti jak tak pochleboval do toho řitního otvoru vlezl a zaklínil se tam. Na želvu přišla potřeba, ale ouha ono to nejde… Asi zácpa. Z posledních sil se plazí k projímavé bylině a konzumuje jí. Jenže Pecivál v řiti drží, tlak stoupá na úroveň parního stroje a vzápětí želva za ohlušujícího rachotu exploduje.
Pecivál se s námahou zvedá a vrací do hospody. Je samozřejmě značně cítit, tak se hosté okamžitě rozutečou. Hostinský s kolíčkem na nose vzal tchoře a celý sál vydesinfikoval. Ještě víno, Pecivále? Dám si, ale jestli ani pátý pohár nepřebije tu chuť nevím co budu dělat…
Jak Řím postihla strašná kolika
Jednou ráno zrovna když Wizard snil o polévce ze želvy římské ho náhle ze snění vytrhl zvuk poplašného zvonu. Na oblékání zbroje nebyl čas, tak jen přes sebe přehodil plášť a do ruky vzal sekyru. Vyběhl na prostranství před hlavní budovou gildy a spatřil Kriltara na hradbách jak zběsile zvoní. Co se děje? Přiběhla rychlá poštovní želva z Los Wizardos, že prý je to naléhavé. Mé tajné výzkumné zařízení a vy používáte želvy?? Sakra, říkal jsem na expresní zprávy používejte poštovní holuby!! Co se tam píše? Při čtení zprávy Wizard zbledl jak Bubo když přemýšlí… Sakra, zalarmujte celou gildu!! Už jsou nastoupeni, pane… Wizard se k nim otočil: Stalo se co se stát nikdy nemělo, z mého tajného výzkumného zařízení v Los Wizardos uprchla nebezpečná bakterie Koli222. Proč jsi nám o tohle výzkumu nikdy neřekl? Víte, původně jsem nikdy nechtěl zbraně z tohoto výzkumu použít, vznikl jen jako protiváha když George začal básnit…. Nebo maximálně použít něco slabšího založené na uranu 237 nebo plutoniu. Ale tohle se stát nemělo… Koli222 je příšerná záležitost, ovládá umění infiltrace, podvody, lži a hlavně: způsobuje šílené průjmy. Šéfe, snad jí ještě zastavíme. To těžko, želva jedna pitomá, ta zpráva je tři dny stará. Už bude v Římě… Ale nechat to tak nesmíme. Oblečte si výstroj,osedlejte koně a za půl hodiny vyrazíme. Kůň bude trochu problém, já mám už pár dnů vlka, povídá Jaryn. Tak tedy na vlka a jedem…
Mezitím se Řím probouzel do dalšího dne a nic nenasvědčovalo apokalypse, která měla následovat. Admini spali jak nemluvně spokojeni sami se sebou, včera sehnali nového člena. Jirkyne, nejsi na tom záchodě nějak dlouho? Klídek Martatusíku, přeci se nepo… kvůli pár minutám… Právě že ano, s průjmem je to jak se smrtí, přijde a musíš jít… A co ty tady Callderone tak časně? No potřebuji na čerstvý vzduch a na ten záchod by se mi taky jít šiklo, to se přiznávám… Sakra,co tady dělá ten leguán??? To jsem já, Želva, vys… jsem se z podoby…
Pár hodin na to přistál Wizardovi na rameni cvičený papoušek, který byl vyslán a by zjistil jak dopadne zasažený člověk, a spustil:
Call jen prdnul, a to stačí, už se na něj hnačka tlačí
Uprdnul si na tři rázy, už je v předposlední fázi
Jako skála Call teď stojí, o kousek se pohnout bojí
Už je celkem bez naděje, do kalhot se všechno leje
Blízko hajzlu stojí smutně, potom zařval přeukrutně
Mocným hlasem do větru: chybělo jen půl metru…
Strašné…Wizard se otočil k družině: Dál pojedu jen s Milprochym a Nemesis. Uvidíme, co se s tím dá dělat, ale tříčlenná skupina tam snáze pronikne. Kus od Říma Wizard přikázal sesednout a vzápětí všichni spatřili proč. Všichni římané káceli stromy a otesávali prkna. Staví magnoely a balisty a napadnou nás, strachoval se Milprochy. Kdepak, usmál se Wizard, Bubo je liška podšitá, staví kadibudky… Každý říman svou vlastní latrínu. Je to ale mozkovna ten chlap… Podívej,na Římem vlaje hnědá vlajka… To jsou trenýrky. Připravte mi šíp, přiděláme k němu zprávu jak neutralizovat bakterii Koli222 a střelím ho třeba do těch vrat nové kadibudky. Pak zmizíme. Wizard napnul luk, šíp zasvištěl vzduchem a postava vedle Buba rozhodila ruce a padla k zemi… Nechtěl jsi poslat jen poselství…? No s lukem mi to nikdy moc nešlo a kuši jsem nechal doma… A teď mizíme, víc udělat nemůžeme…
Druhý den večer, když Wizard spolu s ostatními popíjel víno v bezpečí své gildy, dorazil posel z Říma. Kolika je na ústupu a Bubák Římský, z boží zvůle mistr, posílá Swormasterům 10 kop želvích vajec na polévku za příslib, že už nikdy nenasadí v boji Koli222
Velikonoční povídka o tom, jak kuřecí falanga zmasakrovala armádu od Nilu
Těžce obrněný bitevní kocour, na kterém seděla velitelka První Nilské armády Oscarius nervózně zdvihl ocas a zamňoukal. Původně se se svými kumpány vypravila pouze na koledu, obrat slepice o vajíčka a nakonec se zrychtovat v hospodě U zajíčka… Lehká cestovní výzbroj skládající se z mečů s barevnými fáborky a štítů, které nápadně připomínali víka od kanálů co se ztrácela v okolních městech značila, že nikdo nepočítal s odporem. Peciválovi Želvobijci co stál po jejím boku se roztřásla kolena..Co,co,co to je? Koktal a ukazoval mečem k nedaleké farmě…Nevím,ale brzo se vrátí zvěd… V tom přiběhl Slupkař a trčelo z něj tolik malých oštěpů,že vypadal jak by se miloval s dikobrazem…Proti jeho vůli..Už jdou..Vypravil ze sebe a padl k zemi… Co jde? kdo jde? Ptala se Oscarius..Tak mluv!! Už je slyším…Pravil Pecivál a zaposlouchal se do šumění větru,který přinášel hrůzu nahánějící zpěv: Kdož jsou kuří bojovníci… Proboha to ne!! Kuřecí domobrana. Errore, ručíš mi za bezchybnou přípravu obrany, na ústup čas nemáme. Připravte…Její hlas přerušilo zasvištění kopí jednoho z elitních brojlerů tvořících první sled vojska. Netradiční piercing co vznikl jí připomněl že by se měla krýt... Errore, jak to stojíte? No ohledně bojových zvířat jsem se učil jen o slonech a tak stojím stejně jako bychom čelili slonům… V tom se ze zatáčky vynořila velká falanga sestávající z kuřat v těžkých helmách,se širokými štíty a dlouhými kopí a plynule přešla do běhu, aby napadla chaoticky organizovanou jednotku Egypťanů. To co následovalo se nedalo ani nazvat bitvou,ale masakrem. Až když ležel spoutaný Error na zemi vedle svých druhů pochopil že mezi kuřetem a válečným slonem je opravdu rozdíl významný…Jen velitelka tu nebyla…Když jí viděl naposledy vytvořila kolem sebe kruh z desítek rubínů a aktivovala jakýsi KFCčkův pakt. Pod jejími údery padlo mnoho dobrých kuřecích bojovníků (hlavně s grilovacím kořením a trochou bazalky, pozn.red), ale pak jí nezbylo než se dát na ústup. Už to vypadalo že prchající bude dostižena, ale v tom přední řada bojovníků uklouzla a ona unikla. Po čem bojovníci uklouzli bylo z kronik pečlivě vymazáno, víme jen že s tím měl co do činění strach…
Když pár hodin po bitvě procházela kuřecí hlídka kolem zajatců,náhle se zeptal služebně mladší brojler staršího: Jseš si jistej že jsme vegetariáni? No jasně, koukal jsem i do wikipedie…Proč se ptáš? No dal bych si kus masa… No já taky…
Turista
Čepel mé mačety si neúnavně prosekávala cestu trním. Tohle že má být udržovaná a značená turistická stezka? Radši nedomyslet co mě čeká na těch horších. Po dalších deseti minutách jsem se konečně dostal na paseku. Kam teď? Koukám na přístroj a nestačím se divit vlastním očím. Kde se sakra vzala činná sopka v Brdech? Bohužel je to tak a proto cesta zabočuje na jakousi neudržovanou turistickou stezku, tedy podle mapy. Odsekávám dlouhou rovnou větev, kterou hodlám použít ke zkoumání terénu, protože to přede mnou vypadá jako bažina.. Nevypadá to jako bažina, ona to totiž je bažina… Pokud udělám chybu bude ze mě černé uhlí.. Nebo hnědé, záleží zda mě najdou dříve nebo později. A dají mě do kamen. No alespoň se jednou zahřeju, začíná mi být totiž pořádná kosa. Naštěstí po více než hodinové cestě bažinou mám pod nohami suchou zem a mohu se podívat co mě čeká. Přede mnou se údajně nacházejí památné sekvoje.. Doktorát z přírodních věd nemám, ale borovici ještě poznám.Něco je tu špatně a já už začínám tušit co. Vylezl jsem na nejbližší kopec, a po určení směru jsem vyrazil do civilizace. Těsně u města jsem si dal ještě jednu zastávku. Natáhl jsem si rukavice a zkontroloval ostří svého nože. Čeká mě totiž reklamační řízení. Jdu si promluvit s tím Vietnamcem co mi prodal tu novou GPS navigaci…
Opravdové peklo
Ta postava co ke mně běžela vypadala fakt příšerně. Rohatá hlava, chlupaté tělo, dlouhý ocas a v ruce vidle. Bleskurychle vytahuji nůž a ve vzdálenosti asi šesti kroků jí zasahuji do krku. Kácí se na zem, krve jak z vola, no co, taky má rohy. Tohle je docela realistická PC hra. Ale vždyť poslední co jsem viděl nebyl počítač, ale strom před čelním sklem vozu. A sakra, to asi není hra, to je fakticky peklo. No alespoň že mi zůstaly ty zbraně. Pomalu dojdu k mrtvole a vytahuji z jejího krku svůj Green Beret. Promiň pekelníku, ale máš něco co patří mě… Otáčím se právě včas,abych levačkou srazil vidle a zabránil tak nechtěné akupunktuře. Čistě vedený sek na zápěstí zajistil změnu vlastníka vidlí a končetiny. Tak já na vás po dobrém, snažím se vám píchnout, a vy na mě takhle? Tak tedy po zlém. Vytahuji z pouzdra svůj Glock ráže 9mm a zaměřuji se na skupinku přibíhajících čertů. Po pár desítkách vteřin již skupinka neexistuje a na zem dopadá prázdný zásobník. Zbytek se kryje za měděnými kotlíky. Nechtěl jsem vám ničit vybavení domácnosti, ale nedá se nic dělat. Nasazuji prodloužený zásobník se střelami s wolframovým jádrem. Prodali mi jich sice jen jednu krabičku pro sběratelské účely, ale myslím že lepší příležitost si je užít už v životě mít nebudu… Nebo po životě? Vzápětí už střely probíjejí kotle a z čertů za nimi dělají čertovsky dobrej guláš. A ta ozvěna, jedno musím peklu nechat, ta akustika nemá chybu… Je čas začít šetřit municí, rozhlížím se tedy po alternativní zbrani. Můj zrak padl na motorovou pilu Mountfield hned vedle hromad dřeva. Díky Přemku !!! Pila chytá na první pokus. A musím uznat že má fakt říz.. Poslední skupinka čertů je brzy rozdělena a postupně je ještě rozdělen každý jednotlivý čert. Když je dílo dokonáno zhasínám pilu a rozhlížím se. Zrak mi padl na čistě uříznutý čertovský roh. Super suvenýr, když ho nechám obrat v mraveništi aby nesmrděl. Sehnul jsem se pro něj a v tom se nad mou hlavou zapíchli do stěny vidle. Ani nevím jak mi do ruky vklouzl nůž, otáčím se a s využitím setrvačnosti těla vedu sek tam kde by měl být krk. Nejvyšší pekelník je ovšem skrček, tak metr šedesát maximálně. Čepel Green Bereta odsekává tedy pouze levý roh a zůstává hluboce zaseknuta v lebce. Chytám rukověť oběma rukama a páčím nůž ven. Konečně to povolilo, pekelník přichází o rozum a můj nůž o špičku. Co bych taky chtěl, vždyť měl doživotní záruku… V tom se přede mnou zjevuje bílá postava a otevírá portál: Zadrž a pojď raději k nám, než nám to tu zcela zničíš. Vstupuji do portálu, zápach síry zmizel a já se rozhlížím: Obláčky,hudba, a všude okolo andělé. Usmívám se, rozepínám pouzdro s Glockem a startuji pilu… Bonus level !!!
O pár týdnů později jsem seděl doma, popíjel své oblíbené Rulandské šedé a vzpomínal. Zrovna když to začlo být zajímavé vyšoupli mě zpátky na zem. Nevadí, život sice není lehký, ale stojí za to ho žít. Motorovou pilu používám na zahradě, jen jsem musel stáhnout z netu servisní manuál a rozebrat jí a vyčistit. Byli na ní fakt pekelné nánosy z těch čertů. Teď už mi jen dělá starost jak dopadne reklamace toho nože. V tom zvoní PPLko a předává mi zásilku z USA. Nedočkavě jí rozbaluji a v ní krásný nový nůž a u něj cedulka přímo od Chrise Reeva. Jak to ten člověk poznal? Stojí totiž na ní: Co jste s tím nožem do čerta dělal??!!
Kalamita
To ráno jsem málem zaspal, protože mě neprobudil ranní hluk z ulice. Co se to děje? Vždyť včera večer říkali, že když připadne pět centimetrů sněhu bude to hodně… Musím zapřít všechny síly abych otevřel venkovní dveře a vzápětí mě vítá hromada sněhu až někam po pás. Něco je špatně. Buď se ze mě do rána stal trpaslík, nebo naši meteorologové zase něco odhadli.. Bystrým rozumem vyhodnocuji jako správnou tu druhou variantu. Chce to tedy změnit výbavu, abych do práce dorazil bezpečně. Vyndávám notebook a podobné blbosti, zásobu potravin zvyšuji na trojnásobek, k batohu připínám polní lopatku a další výstroj a vyrážím do terénu. A sakra, to není dobré, rázem jsem se zabořil téměř po pás do sněhu. Musím na to jinak. Můj zrak padá na šnůru se sousedovým prádlem a jeho ratanový venkovní nábytek. Odřezávám prádlo, z jedné pěkné mikiny vyrábím slušivou kuklu a šňůru dělím na menší části. Vysvětlit sousedovi že mu nábytek rozkousal bobr bude asi těžší než vysvětlit uživateli, že počítač je pomalý protože je pečlivý, ale to se zmákne. Několik přesně vedených seků nožem hladce oddělilo sedáky židlí a za chvilku jsou sněžnice značky IKEA Wizards hotové. Pomalu jsem došel až na zastávku autobusu, vytahuji polní lopatku a jdu se prohrabat k jízdním řádům. Po chvilce hrabání jsem narazil na zasněženou postavu. Odhrabal jsem hlavu a ta postava mi pravila: „I am Chuck Norris“ . Jedeš, hajzle, beru ho polní lopatkou rovnou mezi oči. Tak ty že nikomu nic nedaruješ? Tak to neznáš mě. Daroval.. Kreditní kartu, PIN a veškerou hotovost. Když jsem ho zase zahrabával povídám mu: „Osobně proti tobě nic nemám, ale to že děláš pro ty vydřiduchy z T-Mobile nepromíjím“. Ale co teď? Autobus asi nepojede, psí spřežení nemám. Můj zrak padl na kontejner na tříděný odpad, plastové víko poskytne bezvadné posezení. Povolilo pod několika údery polní lopatky a vzápětí už jsem na něm sjížděl kopec. Pod kopcem jsem se stavil v bankomatu, vyhrabal ho s výjimkou bezpečnostní kamery ze sněhu a vybral hotovost. Teď už nejsi v Čakovicích, Chucku, ale v pr…. Po další půlhodině jsem dorazil do práce. Hurá, záchrana, pomozte nám pane.. Je to dobré, ani lidi pro které dělám mě v té kukle z mikiny nepoznali… Uhněte, kvůli tomu tu nejsem. Ale nám dochází voda i potraviny, včera po vánočním večírku jsme přespali v práci a nemáme nic. Mě zajímají jen počítače. Po necelé hodince nahazuji síť, testuji ping na nejdůležitější servery a prohlašuji akci za skončenou. Nandávám si sněžnice a odcházím směrem domů. Dneska budu pracovat z domova
Za mnou se smutně dívalo několik uživatelů. Kdo to byl? Nevím, nechal nás tu zemřít hladem, žízní a zimou, ale počítače opravil perfektně. To vypadalo na systémového administrátora…
Sčítání lidu
Jednoho dne jsem při návratu z práce nalezl ve schránce formulář. Původně jsem ho chtěl zahodit, byl tak hezky barevný, jako nějaká reklama… A prý že za jeho nevyplnění hrozí pokuta až 10 tisíc. Inu což, rád pomohu, když mi někdo tak hezky vyhrožuje.
Jako správný patriot si uvědomuji, jak je to pro stát důležité, aby nám mohl efektivněji zdanit příjmy, služby a zboží, které nejvíce využíváme, aby po případné změně režimu mohl efektivně pronásledovat lidi určitého vyznání a podobně, a téměř mi ukápne slza dojetím. Proč bych pro stát něco neudělal, když on pro mě dnes a denně dělá tolik. Dovoluje mi platit daň z nemovitosti, kterou jsem si koupil a splácím, umožňuji mi platit si zdravotní pojištění a pak ještě jednou u lékaře, aby mi náhodou nezbylo moc peněz na jídlo a nepřežíral jsem se, a jeho policie mi pomáhá a chrání mě tak, že už na chatě nemůžu nechat přes zimu ani starou vrtačku.
No tak jdeme na to. Co dáme do kolonky jméno? Wizard, no to je snad jasný. Wizard Dobrotivý, to bude přesně ono. Pohlaví.. No s tím bude trošku práce, beru tedy ze skříně šupleru a jdu měřit. Podvádět nebudu, šanci že to přijde vybírat pěkná brigádnice stejně moc nemám. Rodné číslo. Budu kreativní a jako správný IT specialista jej převádím do dvojkové soustavy, vždyť říkali že to budou zpracovávat počítačem, tak jim ulehčím práci… Datum narození je snad jasný z rodného čísla, tak tedy vyplňuji datum registrace na Gladu. Ať mají co nejvíc údajů. Bydliště. No doma, kde si asi myslí že bydlím? Bydliště jeden rok před sčítáním. Sakra, mám uvést i mostní oblouk pod kterým jsem spal, nebo stačí jen název toho mostu? Bydliště matky v době mého narození. No to je snad jasné, Olymp, Řecko. O mém božském původu nemůže být pochyb. Rodinný stav? Jak to mám sakra vědět, snad vdovec, pokud ten snipper udělal co měl… Registrované partnerství… To bude asi ten kámoš se kterým chodím nasávat, tak ho tam zaškrtnu. Zaregistrovali nás už ve spoustě hospod, že tam nesmíme… Mateřský jazyk… No pokud si dobře vzpomínám tak mámy jazyk je červený, no tak to tam jdu napsat. Národnost. No v televizi mi pořád říkají že jsem euroobčan, ale při jednání s úřady si připadám jako ko**t.. Naštěstí je možno dát dvě volby…
Náboženství? Jsem Hlasatel soudného dne vyčerpání IP adres, tak to tam hrdě píšu. A co dáme do kolonky vzdělání? No přece škola života. Hezky se to plní. A co tam dáme jako zaměstnaní. Pěstitel konopí vypadá dobře, že ho pěstuji ne pro halucinogeny, ale proto, že konopné provazy se budou hodit na naší vládu už uvádět nebudu. Do kolonky místo pracoviště píšu pole, budu to asi pěstovat v dolech ne? To jsou otázky… Dopravní prostředek používaný k dopravě do zaměstnání píšu je kůň, stačil by mi i osel, ale ten není k mání, protože sedí ve statistickém úřadu… Co tu máme dál? Informace ohledně bytu. Plyn tu máme ve sklepě, tuhle jsem tam viděl několik pixel s označením Cyklon B, tak ten směle zaškrtnu v kolonce z domovního zásobníku. Vodu tu taky máme, při povodních občas až moc. Počítač s internetem taky nevlastním, to jedno je server, druhé je notebook a to třetí je pracovní stanice. Prostě tu domácnost vybavenou nemám.
Když za pár dní zazvoní sčítací komisař, uvádím jej dále. Při podepisování formuláře mi ukápne plnící pero po dědečkovi zcela nešťastně tak, že se dokonale spojí čáry čárkového kódu. Jaká smůla, budou s tím mít chudáčkové trošku více práce. Při odchodu házím sčítacímu komisaři do kapsy kolečko voňavé klobásky a odesílám sousedovi SMS: „pust dobrmana“. A pak s pocitem dobře vykonané práce sedám ke gladu…
Restaurant na konci života
Byl krásný letní slunečný den a vyrazili jsme s partou poznávat krásy přírody a zřícenin, tedy těch z šutrů…
Bylo k polednímu, a o svoje slovo se začal hlásit hlad. Potkali jsme sice cestou pár hub s červenými klobouky a s krásnými červenými tečkami, ale poté co Milan po jejich konzumaci začal vidět na obloze bájné draky a starému dubu říkal: „Nazdar stromový ente“ jsme od jejich dalšího testování upustili. Rovněž toulavý pes co nám zkřížil cestu nebyl jedlý, spíše hladový, jak poznal Ruda na svých gatích, a tak nezbylo než se poohlédnout po nějaké restauraci.
„Zámecký restaurant, to vypadá dobře“ prohlásil jsem, a tak jsme zapadli do hospody hned vedle místní památky. Po necelé půlhodině se přišoural číšník, ve kterém bylo zjevně víc alkoholu než v leckterém drinku. „Přejete si platit?“ zeptal se.. „No napřed bychom si rádi objednali“ povídám, a posuňkem naznačuji Rudovi aby nechal sekyru v báglu, že to zkusíme po dobrém. Jak stárnu nějak měknu. Pokoušíme se objednat pivo. „Jo, pánové, jediný alkohol v tomhle lokále už můžete dostat jen přefiltrovaný přes moje ledviny“, pokouší se číšník o vtip a vzápětí jej jenom opilecký pád zachránil, když se v místech kde měl hlavu zabodl nůž co po něm Milan hodil. „Tím nám ukroj kus sýra k té Kofole“ zachraňuji situaci kombinací, která asi na Prima vařečku nebude. Zachrání nás konstatování, že sýr není, jen řízek a nebo francouzké brambory. Poté co jsem viděl masařky až ze Somálska, jak míří do místní kuchyně, řízek neriskuji, Milan také ne, pouze Ruda si jej objednává.
A nastává čekací fáze. Masařky u stropu cvičí akrobatické manévry a let ve formaci, tak je alespoň na co se koukat. Po asi půlhodině číšník přinese Kofolu. Ale vždyť je teplá!! „Nebojte pánové, jídlo bude studené, tak se to srovná“ povídá číšník a mizí. A skutečně po delší době přinese nevábně vypadající pokrm… „A kde je ten řízek?“ ptá se Ruda. „No pod tím velkým bramborem vpravo“ odpovídá hbitě číšník. Můžu ale říci že Milan a já jsme dopadli ještě hůře. Jako francouzké brambory nám každému přinesl misku syrových neloupaných brambor a se slovy: „Prosím pánové, rostly na jižních svazích Bretaně“ je položil na stůl. Poté co Ruda při pokusu zakrojit řízek erární příbor zlomil a na svém vojenském Kabaru udělal zub jsme koukli s kámoši na sebe : „Sbalíme ty brambory, opečeme si je někde v popelu a tady na to kašlem. Ruda ještě zkouší salát, ale poté, co z něj vyleze červ velikostí připomínající něco mezi půlcoulovým hřbitovním a mongolským Olgoj Chorchojem to vzdáváme. Masařky nám vzdávají poctu véčkovou formací, ze které se oddělí sólista a profrčí mi okolo ucha.
„Moment pánové a kdo to bude platit, já mám kardiostimulátor a nehodlám se rozčilovat“ zastupuje nám číšník cestu. Úsměvu na mé tváři, který nevěstí nic dobrého si nevšiml. „Ale pane, já jsem psychotronik a za malou slevu bych Vám pomohl od obtíží“, nasazuji tu nejvlídnější tvář jaké jsem schopen. „No tak to jsem zvědav“ povídá se sebevědomým úsměvem. Nasazuji si své kouzelnické rukavice a po přiložení dlaní na jeho hruď s sebou několikrát škubne a padne mrtev k zemi. „Všichni rychle sem, dostal infarkt“ volám personál restaurace. „Je mrtev“ konstatuje majitel to co už dávno víme. „Takže pánové tohle se musí utajit, nechci aby tu někdo šmejdil, takže běžte, útratu nechte být, máme tu práci..“ s těmito slovy s vrchním kuchařem popadl mrtvolu a odnášel jí do kuchyně.
Ty Wizi, jak jsi to udělal? Já nevěděl že jsi ninja co zabíjí holou rukou. Houby ninja, to jsou mé kouzelnické rukavice co mají všité velmi silné magnety ze starých harddisků a předvádím s nimi přitahování předmětů. No a při přiblížení zcela rozhodili kardiostimulátor co o něm mluvil. Říkal jsem že dneska to půjde bez krve. Mezitím na restauraci vyvěsili nápis: DNES ZABÍJAČKOVÉ HODY. Myslím že si raději dáme ty brambory v popelu. Vyrazili jsme tedy hledat nějakou historickou dřevostavbu…
Šéf na grilu
To pozvání přišlo dosti nečekaně, ale musím říci, že mě potěšilo. Kámoš vyhrál v nějaké soutěži poukázku na 1000 korun do nově otevřené restaurace pana Polreicha, u jehož pořadu Šéf na grilu jsem už kolikrát poslintal ovladač od televize tak, že jsem jej zkratoval. Tak jde se na to.
Co to tam vlastně píšou? Vstup ve společenském obleku s kravatou nebo motýlkem. Vyndávám ze skříně svou jedinou kravatu, ale letka molů která z ní vyletí předvádějíc téměř standardní formaci Luftwafe značí, že něco nebude v pořádku. A opravdu, ta kravata po letech vypadá jak po zásahu brokovnicí zblízka. Hodně zblízka... Nevadí, máme ještě motýlka. Jdu do šuplíku kde mám své zbraně a po krátkém hledání se v mé ruce zalekne nůž typu motýlek, který jsem nosil ještě na škole. Titan ani po letech nedoznal žádné změny, odpružená západka se uvolní po lehkém stisku rukojeti, ostří z chirurgické oceli pořád holí… Takže jen kápnu trochu oleje na čepy a zkusím pár triků, a spokojeně zandávám motýlka do kapsy. Sice nechápu proč chtějí zrovna tohle, ale pokud to bude pojaté jako bojovka „Urvi si svoje sousto“ tím líp.
Zhruba za hodinku se s kámošem sejdeme před restaurací. Hned první problém nastane u vstupu. „Pane, kde máte kravatu?“ pravil hlídač u vchodu. Ale já mám motýlka, povídám, a předvádím jeden z triků.. No vlastně teď už i kravatu, podávám mu jeho vlastní kravatu useknutou těsně pod uzlem. Špatně jsem odhadl délku čepele, stane se…No ale vy byste se měl jít převléct, s tím rozpáraným sakem nevypadáte zrovna reprezentativně… „Aha, díky za upozornění“, s těmito slovy zcela zmatený odchází se domu převléci. Někteří lidé nic nevydrží.
Jsme uvnitř. Koukám na jednu číšnici co jde k nám a říkám si, že jestli tu opravdu nepoužívají nic umělého, jak píšou venku, tak jí příroda vážně přála. „Máte rezervaci?“. No dovolte, vypadám snad jako indián?! „Já myslela rezervaci stolu… Konečně jsme usazeni a prohlížím si jídelní lístek. Takový hamburger po staročesku vypadá lákavě. Klid narušil ještě jeden pán bez ruky a bez nohy, co hned jak vstoupil pravil: „Žraloka v jakékoliv úpravě, já ho ještě nejedl, ale oni mě už dvakrát…“
Nakonec jsem si jako předkrm dal Orlického utopence, miluji originální názvy u jídel. Později jsem si to vyčítal, když kámoš nalezl v masovém závitku několik žaludů, špinavý kapesník a borovou šišku. Holt Tajemství Rumcajsovi kapsy… Zato moje vepřové výpečky z Eurosvině byli vynikající. Po jídle si kámoš dal Staropramen a já Kofolu. Budu solidární, když on si nedal pivo tak já také ne…
Ovšem po večeři přišlo překvapení. Sám Polreich obcházel stoly a ptal se jak hostům chutnalo. Když došel až k nám, povídám: „Výborná práce, to byla dobrota málem lepší než vaří Babica“ Polreich se chytil za srdce a padl k zemi. Odtáhli jsme ho do kuchyně a hned se seběhli kuchaři. Co teď, mám volat záchranku? To už je zbytečné, je po něm. No co koukáte, šéf by nechtěl aby dobré maso přišlo nazmar a on byl výborně živený. Takže rozpalte gril a ať ani kousek nezkazíte, byl to dobrý člověk a byla by to škoda. Vracím se do restaurace a povídám: Prosím o chvilku pozornosti, vyberu teď peníze za večeři, neboť pan vedoucí se nehne z kuchyně, znáte tyhle šéfy, jsou tam pečený vařený, ale vy tady počkejte, během hodinky budou grilované speciality na účet podniku.
O dvacet minut později odcházíme z podniku bohatší o 10 tisíc korun a 400 euro. Moment, zastavuji u kabelu k bezpečnostní kameře, odizolovávám drát a přikládám elektrický paralyzer. Z kamer v celém podniku se zakouří, systém byl propojen jak jsem předpokládal a s trochou štěstí to spálilo i centrálu.
Strážný s novým oblekem nebyl ještě zpět, takže jsme během pár minut zmizeli v uličkách. Po několika dnech jsem zakoupil několikero novin a začal pročítat články. Začínali všechny stejně: Známý šéfkuchař sněden ve svém podniku, díky závadě kamer po organizátorovi není ani stopa… Na mé tváři se rozhostil spokojený úsměv…